Vlastnosti, které odlišují
zen neboli
Čhan od ostatních typů buddhismu, lze těžko slovně vyjádřit. I když slovo zen znamená
dhjána, ostatní školy buddhismu kladou na meditaci stejný důraz jako zen, možná dokonce větší. Občas se zdá, že praktikování formální
meditace není pro zen vůbec nezbytné. Zvláštní příchuť zenu může být snad nejlépe vyjádřena jako jistá přímost. V jiných školách buddhismu se probuzení zdá být čímsi vzdáleným. V zenu máme pocit, že probuzení je něčím zcela přirozeným, něčím překvapivě samozřejmým, k čemu může dojít v kterémkoliv okamžiku. Zen je též přímý ve svém způsobu výuky, neboť směřuje přímo a otevřeně k pravdě a nepohrává si se symboly.
Pro zen je charakteristické okamžité probuzení bez nutnosti projít přípravnými stádii. Tento princip existoval i v
Indii -
Lankávatára sútra uvádí, že existuje jak postupný, tak náhlý způsob probuzení, v prvním případě cestou vyčišťování zkažených výronů či projekcí mysli, ve druhém případě cestou okamžitého obrácení do hlubin vědomí, čímž dojde k odvržení dualistických představ. Ve
Vadžrakčediká sútře se praví, že dosáhnout probuzení znamená nedosáhnout vlastně ničeho. Jinak řečeno, pokud je
nirvána skutečně teď a tady, takže hledat ji znamená ztratit ji, je stěží možné dospívat k tomuto uvědomění postupně. Člověk to musí nahlédnout v přítomném okamžiku přímo. Paralely k pořekadlům zenu lze vidět v
tantrické písni mahásiddhy
Sarahy z
10. století.
Vznik zenu se zdá být vysvětlen působením hlavních principů mahájánového buddhismu na taoismus a konfucianismus. Trendy blízké zenu se tak v Číně objevují téměř zároveň v době, kdy jsou zde k dispozici velké sútry mahájány. Podle tradičního příběhu zen přinesl do Číny indický mnich
Bódhidharma (japonsky
Bodaidaruma, zkr.
Daruma) roku
520. Vědci mají dnes pochybnosti o pravdivosti této tradice. Příběh Bódhidharmy je nejspíš zbožným výmyslem pozdější doby, kdy škola zen potřebovala historickou autoritu, která by podpořila její tvrzení, že její praxe je přímým přenosem zkušenosti od
Buddhy samotného, tedy mimo sútry. V Číně zen prosperoval až do doby dynastie
Ming 1368 - 1643, kdy začaly vznikat rozdíly mezi různými školami buddhismu.
Zen, jak se s ním dnes setkáváme v japonských klášterech školy
Rinzai i škol
Sótó, klade velký důraz na
za-zen. Tomuto výcviku je věnováno mnoho hodin denně a velká důležitost se přikládá správnému držení těla a správnému dýchání. Praktikovat
zen znamená provádět
za-zen, k čemuž škola Rinzai přidává ještě
sanzen - periodické návštěvy u
roši, při kterých žák předkládá svoje řešení
kóanu.
Kóan (
koan) je celkem
krátký iracionální příběh, obsahující nelogickou hádanku.
Když se někdo nachází ve stavu, v němž není rušený myšlenkami, což je ryzí absolutní pravda, tak nemá vůbec žádnou potřebu nauky, metody či pravidel. V tomto bodě je nauka zenu velmi podobná
dzogčhenu.
